Andrea Vacovská

Grafická designérka.

Někdo má sourozence, někdo má psa, někdo má rybičky. Mína má Zvíře.
Co o něm říct, když je každý den jiné? Snad jen, že bývá občas mrzuté. Nebo růžové. Nebo veršuje. Někdy je zlomyslné. Jindy se tulí. Nebo má drápy. Bývají s ním starosti. Pokaždé je to ale nejlepší kamarád. A aby bylo jasno – není vidět.
Kuba má tubu. Hraje na ni rád a dobře. Když ale jednou utíká před zlými spolužáky, ocitne se v podmetru. V jeho kulisách se odehrává příběh o ztracené tubě, kterou Kubovi z oddělení Ztrát a nálezů vrátí až vládce podmetra Tatubahn.
Velký formát knihy dá vyniknout kolážovitým ilustracím, nicméně ještě více zaujme uhrančivá logika textu vysvětlující fungování podmetra, jehož obyvatelé vyrážejí mimo špičku zalidňovat peróny a dělat zmatky na přestupech, aby se cestující v podzemí necítili osamělí.
Veršované leporelo o úspěšném pátrání netopýřích kamarádů po ztraceném Ferdinandovi. Bludiště z něj na rozdíl od dalších leporel nepostavíte, ovšem kdo by smutnil po bludišti, když z „Ferdinanda“ jde postavit rovnou domeček! Několika způsoby? Ale kdeže! Copak záclony mají být zvenku?
Klasické leporelo na silné lepence a ručně vázané v plátně, za jehož ilustrace ledňáčka by se nemusela stydět ani učebnice přírodopisu. V obrázcích Filipa Pošivače laděných do matných zelenohnědožlutých barev o to více vyniknou jemně modré kosatce nebo výrazně červené náprsenky ledňáčků. Mezi nimi si hrají dvě malé holky, vesele promlouvající básničkami Petra Borkovce, všímající si nejen havěti na zemi, ale i mraků na nebi.